Antoniův zpěvník

Jaromír Nohavica – Pro malou Lenku

    Ami                  D7       G           G/F#  Emi
1. Jak mi tak docházejí síly, já pod jazykem cítím síru,
    Ami           D7            G
   víru, ztrácím víru, a to mě míchá,
    Ami                   D7             G    G/F#    Emi
   minomety reflektorů střílí, jsem malým terčem na bitevním poli,
               Ami           D7            G
   kdekdo mě skolí, a to mě bolí, u srdce píchá.

    Ami                     D7
R: Rána jsou smutnější než večer,
                G     G/F#   Emi
   z rozbitého nosu krev mi teče,
            Ami  D7          G
   na čísle 56 109 nikdo to nebere,
    Ami                     D7
   rána jsou smutnější než večer,
               G       G/F#    Emi
   na hrachu klečet, klečet, klečet,
   Ami                  D7            G
   opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek.
    Ami       D7       G            G/F#          Emi
   Jak se ti vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
        Ami                   D7                   G
   dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají:
          Ami D7 G Emi Ami D7 G Ami D7 G Emi Ami D7 G
   tú tú tú ...

2. Jak říká kamarád Pepa: 
   co po mně chcete, slečno z první řady,
   vaše vnady mě nebaví a trošku baví,
   sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla,
   píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví.

R:

3. Má malá Lenko, co teď děláš, 
   chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky
   a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde,
   až umřem, říkej, žes' nás měla, 
   to pro tebe skládáme tyhle sloky,
   na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde.

R: Rána jsou smutnější než večer,
   z rozbitého nosu krev nám teče,
   na čísle 56 109 nikdo to nebere,
   rána jsou smutnější než večer,
   na hrachu klečet, klečet, klečet,
   opustil nás náš děd Vševěd a zas je úterek.
   Jak se vám vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
   dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny nám hrají:
   tú tú tú ...